Má cesta k logopedii… Klinická logopedie… Dětský a dospělý věk

Vztah k českému jazyku a jeho verbálnímu vyjadřování mne přivedl ke klinické logopedii. Možná si to příliš neuvědomujeme, vždyť naši mateřštinu používáme každý den, automaticky, a určitě ji neporovnáváme s jinými jazyky, ale čeština má velmi přesné a bohaté vyjadřování jako jeden z mála jazyků na světě.

V době, kdy jsem se musela rozhodnout, jakým směrem se ve vzdělání ubírat, tak jsem zvažovala humanitní studia či lékařskou profesi a klinická logopedie se mi zdála jako vhodné, nebo spíše přímo ideální, spojení obou těchto variant.

Možná to nebývá příliš zvykem, ale již na začátku své profese jsem se velmi úzce specializovala. Déle než 5 let jsem se zaměřovala na narušenou slovní komunikaci u neurologických pacientů na rehabilitační klinice v Praze. Jednalo se především o pacienty po cévních mozkových příhodách nebo s neurodegenerativním onemocněním mozku jako je např. Alzheimerova nemoc, Parkinsonova nemoc, Huntingtonova nemoc, onkologické pacienty a pacienty po náhlých úrazech mozku.

Tito pacienti trpí řečovými poruchami typu: afázie, dysartrie a dále pak velkou ztrátou kognitivních funkcí (konkrétně jmenujme zejména paměť a pozornost) či mají poruchy polykání – dysfagické obtíže.

Dále má profesní cesta vedla do dětských privátních ordinací, kde jsem se zaměřovala především na dětskou klientelu (s řečovými poruchami typu dyslálie, vývojová dysfázie, koktavost, breptavost, mutismus, autismus) a na dětskou zahraniční klientelu.

Nyní s více jak 12 letou praxí v oboru mohu říci, že na profesi klinického logopeda se mi především líbí možnost pracovat s klienty dospělého i dětského věku, což v jiných profesích nebývá úplně zvykem.

Klinická logopedie se obecně řečeno doopravdy zabývá narušenou komunikační schopností u dětí a dospělých. Škála toho co řešíme, je velmi pestrá. Přejdeme-li ke konkrétním problémům – u dětí to nejčastěji bývají obtíže s výslovností jednotlivých hlásek – dyslálie. Potíže mohou být i s plynulostí řeči, pak hovoříme o koktavosti (balbuties). V ordinacích řešíme i zrychlené tempo řeči – breptavost (tumultus sermonis). Dalo by se říci, že opakem předchozího je mutismus – nemluvnost.

Správná výslovnost u dětí je nejen důležitá z hlediska vyjadřovacích schopností, ale je i úzce propojena s gramatickou stránkou českého jazyka.

Setkáváme se i s dětmi s opožděným vývojem řeči, dětmi s vývojovou dysfázií, autismem, mentální retardací a pracujeme i s pacienty rozštěpovými vadami. Dále se klinická logopedie zabývá poruchami hlasu, poruchami polykání a poruchami sluchu.

To, že se klientovi po terapii zlepší mluvní projev, často se upraví i psychická stránka a jeho osobnost jakoby rozkvete, to je potom pro logopeda krásný pocit z dobře vykonané práce.

Mgr. Bc. Veronika Veverová